Když se mi narodilo první dítě, velmi častá otázka okolí byla, zda kojím. Ptali se mě všichni – rodina, kamarádi, lékaři, sousedi. V prvních měsících dítěte považují kojení za důležité téměř všichni. Naopak je vyvíjen tlak na ženy, které z jakéhokoliv důvodu nekojí.
Nemáme vzor ve společnosti
Jak dítě roste, najednou se začíná názor společnosti měnit a nejpozději kolem roku začínají udivené otázky „Ty ještě kojíš?“ nebo „Jak dlouho ještě hodláš kojit?“. A ženy začnou přemýšlet…Jak dlouho vlastně budu kojit? Jak se stane, že se dítě přestane kojit? Dospěje k tomu samo? A kdy? Nebo to musím dříve nebo později ukončit já? Co když se nebude dítě chtít kojení vzdát?
Problém je, že jako matky nemáme v kojení přirozený vzor. Generace našich maminek a babiček nekojila nebo kojila velmi krátce, často dost omezeně. Nevíme, jak by kojení mohlo vypadat, když do něho není zasahováno (ani po porodu, ani řízeným odstavem). Doté doby, než jsme porodily vlastní děti, jsme neměly možnost vidět kojení v čase – jak se mění, jaké všechny potřeby dítěte uspokojuje, jak funguje starší kojené dítě. A také jak dlouho přirozeně trvá.
Vzpomínám si, jak se mě na jedné akci mezi kamarády zeptal manželův kamarád, jestli čerstvě dvouletého syna budu kojit i ve škole. Jistě to myslel z legrace, ale nějaký popichující podtext tam byl. Odpověděla jsem mu, že můj syn má výhodu v tom, že učím na prvním stupni, takže pokud budeme na stejné škole, může si zaběhnout o přestávce do kabinetu. Nastalo hrobové ticho, několik lidí opravdu nevědělo, zda si dělám legraci nebo to myslím vážně.
Tuto reakci jsem si mohla „dovolit“, protože mě tou otázkou nerozhodil, mám oporu v dlouhodobém kojení u manžela, v rodině i blízkém okolí. Kritické a jízlivé reakce zažívám zejména od lidí, kteří mi nejsou tak blízcí a proto mě to také tak netrápí. Ale ne každá žena má takový „luxus“ jako já. Okolí některých žen dlouhodobé kojení nechápe, ale mlčí. Další ženy ale zažívají ostrou kritiku, zesměšňování i vydírání (pokud neodstavíš, dítě nepohlídám) a kromě přirozeného vzoru jim chybí i jakákoliv podpora.
A jak tedy kojení do samoodstavu vypadá?
Děti se postupem času začínají kojit méně často, zpravidla se později kojením zejména uspávají a stále častěji nenutritivně sají (dudlají). Kojení se vytrácí velmi postupně – děti se kojí třeba jednou denně, 2x za týden, jednou za měsíc. Ve velké části případů ženy kolem samoodstavu dítěte ani neumí přesně říci, jestli už kojily naposledy, protože to samy neví.
Důležité je, že samoodstav probíhá POSTUPNĚ, VĚDOMĚ a ve věku, kdy je dítě PŘIPRAVENÉ. Kde je tedy problém? Proč je takový tlak společnosti, abychom kojení ukončily my – ženy? Protože tento stav nastává výrazně později, než si ho naše společnost (toto se geograficky liší) představuje: mezi 2,5-7 lety.
Děti, které se kojí dlouhodobě nebo do samoodstavu ale fungují stejně jako nekojení vrstevníci – jí normální jídlo, umí usnout samy (od věku, kdy se to dá od dětí očekávat), víkendy tráví u babičky, chodí do školky, umí se uklidnit různými dalšími způsoby.
Jak to máme my?
Jestli se již starší syn kojil naposledy? Upřímně, nevím. Po 4. roce začal spát na vlastní žádost v pokojíčku a postupně usínat bez kojení. V tomto období se pak kojil na usnutí jednou za čas (třeba jednou za měsíc). Po pátém roce mu kojení pomohlo usnout, když se mu to jinak nedařilo, v součtu na prstech jedné ruky. Mladší tříletý syn se stále kojí (téměř výhradně na uspání) a ještě chvíli asi bude .
Jsem laktační poradkyně a lektorka, která se věnuje jak práci s ženami a dětmi po porodu, tak práci s dětmi staršími. Pomáhám ženám rozeznávat potřeby jejich miminka a reagovat na ně. Poradím jim zejména v oblasti kojení, ale také spánku, nošení a manipulace s miminkem. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.